Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 2.5.
Zikmund
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Zpovědi, pocity
 > Zpovědi, pocity
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
ano je to tak
Autor: mystik (Občasný) - publikováno 20.10.2012 (18:04:15)

KOMPLETNÍ SBÍRKA

ONDREJ NEPELA

 

KRASOBRUSLENÍ, SAPPORO 1972

 

Přijel jsem za ním do Bratislavy na jaře v třiasedmdesátém, tři týdny po mistrovství světa, kde naposled bruslil před rozhodčími, naposled sebral zlatou medaili a odvezl ji na poslední připravené místo ve vitrínce, v níž se třpytí drahé kovy jako v pokladnici hodně bohatého pohádkového krále. Těch „naposled“ bylo zkrátka víc než dost.

 

Není vám teď najednou smutno?

 

„Byl jsem rád, že končím, ale při tom posledním závodě jsem se cítil jako u rozvodu. Věděl jsem, že je to konec dlouhého a strašně silného vztahu. Vztahu mezi závodníkem a lidmi. Ten vztah mě nutil, abych vstával první z baráku a šel na trénink, abych udělal všechno pro vítězství. Věděl jsem vlastně sedm let, že se ode mne čekají medaile a že lidé budou zklamaní, když třeba při závodě upadnu. Proto jsem padal třicetkrát i čtyřicetkrát za trénink…“

 

Seděl pohodlně v křesle, nohy natažené před sebe na židli, v teplácích, triku a pantoflích. Jindy pečlivě učesaná patka mu padala do očí. Normální dvaadvacetiletý kluk.

 

Ale je normální, aby dvaadvacetiletý kluk už bilancoval? V tomhle je věk asi nejvíc relativní. On právě do těch dvaadvaceti dosáhl všeho, co si přál, a vyhrál úplně všechno, co se v krasobruslařském světě vyhrát dalo.

 

„Krasobruslení jsem věnoval skoro všechen čas, a tak pro mne nemohlo být jenom školou piruet a skoků, ale i školou života. Stál jsem na ledě a učil se od všech osobností, které tám stály taky. Poznal jsem, že tím základním je vytvořit sám v sobě pevný řád a na tom cílevědomě stavět. Mám dneska dojem, že už jako kluk jsem si dost věcí dovedl srovnat. Hned jsem věděl, co chci dělat a jak. Něco mě na ledě drželo a já dodnes nemohu přesně specifikovat co. Měnil jsem se, bojoval a respektoval jiné hodnoty, ale ten základní vztah ke krasobruslení ve mně zůstával stejný jako ve třinácti letech, když jsem za největší štěstí považoval, že na mne promluvil Karol Divín, nebo mi Donald Jackson řekl dvě slova: – Snaž se!“

 

V těch vzpomínaných třinácti letech jel sbírat zkušenosti na olympijské hry do Innsbrucku. Subtilní chlapec se na ledové ploše téměř ztrácel, na pět minut volné jízdy mu sotva stačil dech a pokus o trojitého salchowa skončil ne právě elegantním přistáním na obě nohy. Ale obrovské jistě bylo, že mohl reprezentovat Československo společně s Divínem. Karol Divín byl jeho vzorem. Tak se mu jednou vyrovnat, dokázat co on, dostávat medaile… Na Divína v Innsbrucku už olympijská medaile nezbyla, umístil se čtvrtý, a Ondra poprvé viděl, že i v té galaxii idolů vládne smutek a zklamání a že ta cestička slávy je strmá a úzká. Pro něj byl na innsbruckých hrách Karol Divín čtvrtý na světě vůbec, ale pak slyšel hlasy remcajících, že byl „jen“ čtvrtý, odsudky, mávnutí rukou. I tyhle zkušenosti v sobě musel srovnat, aby mohl vstoupit do velkého krasobruslařského světa a neztratit se na falešných štrekách. „Musíš si především umět poctivě přiznat, co dovedeš. Ať už tě budou vynášet do nebe nebo tě pomlouvat a nesnášet,“ říkala mu trenérka Hilda Múdrá, kterou tenkrát oslovoval teto a věřil jí beze zbytku snad víc než sám sobě.

 

Setkal jste se s tím, že vás lidé zatracovali?

„Myslím, že jich moc nebylo. Ale po Kolíně (mistrovství Evropy 1973 v Kolíně nad Rýnem) jsem dostal pár dopisů, v nichž se mi nevybíravými slovy radilo, abych už z ledu zmizel.“

 

Ale vždyť jste tam obhájil titul mistra Evropy?!

„To je na tom to zvláštní. Vyhrál jsem podle pravidel, která platila pro všechny, a přece jsem asi vyhrál jinak, než si někdo absurdní přál. Ale bohužel nevím kdo. Tyhle dopisy zbabělců nebyly podepsané.“

 

Mrzelo vás to?

Pokrčil rameny, neodpověděl přímo. „Bylo jich jen pár. Nikomu jsem nikdy nevnucoval, že mu musím být sympatický. Konečně – osobnost se prý pozná i podle toho, že má své zapřísáhlé nepřátele…“

 

*

 

Dozrál časem v krasobruslařskou osobnost velice svižným tempem. Vyplnil prognózy, naplnil naděje, od poloviny šedesátých let se stal důstojným nástupcem Divínovým, suverénem našeho ledu, na němž až do ukončení kariéry nenašel přemožitele.

 

První z velkých medailí získal na mistrovství Evropy 1966 v Bratislavě, tři roky pak stál na stupni třetího Evropana a poté udělal další velký krok. V roce 1969 se stal poprvé mistrem Evropy a na světovém šampionátu vybojoval stříbro. O další rok později svou pozici nejlepšího krasobruslaře Evropy obhájil a ozdobil se titulem akademického mistra světa. Na zlatou medaili mistra světa pak už čekal jen jedinou sezónu.

 

Měl doma úctyhodnou sbírku, ale ta nejcennější, olympijská medaile v ní chyběla. Věděl, že rok 1972 a Sapporo jsou pro něj největší a pravděpodobně jedinečnou šancí. Byl na vrcholu. Z talentovaného chlapce se stal vyzrálý závodník, udivující precizní povinnou jízdou, elegancí, jistotou i potřebnou dávkou sebevědomí. Nesmí nechat tu šanci vyšumět a zmizet mezi prsty. Věděl, že dobrou výchozí pozici musí získat už v povinných, protože skokan Četveruchin nebo i Hoffmann by ho mohli porazit volnou jízdou, ale koncentrovaným výkonem při kreslení složitých čar školy pak překonal i své nejtajnější sny.

 

Snad nikdy nezajel povinnou tak dokonale jako v olympijské hale Makomanai. Ze čtyřiapadesáti známek byly jen tři nižší než čtyřka, za jeden cvik dokonce 4,8, což rozhodčí udělují jen málokdy! Závod o nejcennější medaili pro sebe tedy prakticky rozhodl bez potlesku, před prázdným hledištěm, v naprostém tichu, té kulise povinných jízd. Jeho náskok byl ohromný. Před Francouzem Perou vedl o 54,5 bodu, před Četveruchinem o 74,2 a čtvrtý Hoffmann měl ztrátu dokonce 146 bodů!

 

„Jednou se mě jeden novinář tázal, jestli by mi víc vyhovovalo jezdit volnou jízdu taky v prázdné hale, když se při povinné dokážu tak soustředit.“

 

A vyhovovalo?

„Ne. Každý cítí, že potlesk na stadiónu může v minutě vystřídat pískot – tohle vědomí je asi základním kamenem trémy a strachu – ale já z lidí v hledišti nikdy neměl svazující obavy. Volná jízda se nedá jezdit jenom pro rozhodčí. O to bych nikdy nestál.“

 

Měl velký náskok, ale mezi ním a zlatou olympijskou medailí pořád ještě stála volná jízda. Los dosvědčil mimořádný cit pro drama – Nepelovi přisoudil sedmnáctku, poslední startovní číslo! Soupeři rozpoutali velkou hru. Četveruchin zajel výborně, vynikající byli i Američané Petkevich a Shelley, jízda nevyšla jen Perovi, nejel čistě a navíc upadl při trojitém salchowu. A trojitým salchowem Ondrej Nepela svou jízdu zahájil. Tímtéž skokem, o který se marně pokusil jako třináctiletý na olympijském ledě v Innsbrucku. Sapporo však vidělo salchowa precizního, hodného umění mistra světa. Ale pak přišel trojitý rittberger a pád. Hlediště jen zašumělo, pro diváky pád představuje tragédii, ale pro dobrého závodníka je to jen zlý okamžik, který se dá napravit, když se nezlomí, když si nepřestane věřit. Proto se musí padat na trénincích… To všechno mu proletělo hlavou, musí předvést všechno, co umí, jenže hned se taky ozvala ta malá dušička opatrnictví: vedeš, jeď raději opatrně, neriskuj, jde ti o zlatou olympijskou medaili!

 

Jen při několika prvních krocích po pádu v sobě nechal misky těch vah kývat, pak sáhl kurážně po první možnosti: jeď bez kalkulací, naplno, dokaž, že to umíš, neuhýbej před žádným skokem! Dokázal to sobě i hledišti, které na něj sypalo bouřlivý potlesk, a za okamžik to všechno zpečetila světelná tabule rozhodčích. Za technickou hodnotu sedmkrát 5,8, jedenkrát 5,9 a 5,7, za umělecký dojem sedmkrát 5,8 a dvakrát 5,7!

 

Stal se olympijským vítězem. Jeho sbírka medailí byla od této chvíle kompletní.

 

„Poznal jsem, že touha trvá jen do chvíle, než ji splníme. Pak se musí zase k něčemu dalšímu. Jednou se každý okouká i těm lidem, kteří mu fandili. Začnou chtít změnu. Myslím, že ta chvíle přišla. Lidé už chtěli jiného mistra Evropy, jiného mistra světa. Dál už se nedalo vyhrávat…“

 

Mluvil tiše, promyšleně a bez stopy nějakého smutku, jako by odříkával Pythagorovu větu nebo nějaký jiný zákon, který se nedá změnit.

 

Ve vitrínce měl devět zlatých medailí – jednu olympijskou, tři z mistrovství světa a pět z mistrovství Evropy, a dole u dveří poškrábanou a surově prokopnutou poštovní schránku a vytržené tlačítko zvonku. Tak to chodí v republice se zvýšeným výskytem přizdisráčů, všelijakých nekňubů i špatně funkčních a veskrze zbytečných nepřejícných nul.

 

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je tři + devět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter